PRÁVO SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ - předn. 1.
10. 3. 2008
PRÁVO SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ
I. Předmět práva sociálního zabezpečení – pojem, obsah, předmět, systém, vznik a vývoj
II. Právní vztahy sociálního zabezpečení – subjekt, objekt, obsah
III.Státní sociální podpora, sociální péče a doplňkové systémy
IV. Nemocenské, důchodové a zdravotní pojištění
I.
Předmět práva sociálního zabezpečení
I.1.
Pojem
Sociální politika je cílevědomá činnost státu a jiných subjektů směřující k zajištění optimálních životních a pracovních podmínek občanů a rozvoje jejich osobnosti.
Zároveň je to jedna z funkcí státu.
Do obsahu sociální politiky spadá péče o prácschopné, ekonomicky aktivní obyvatelstvo,
o jeho pracovní a životní podmínky, ale také o uspokojování jejich základních potřeb – potřeby bydlení, péči o rodinu a děti, zdravotní péči, dále zabezpečení dočasně práce neschopných, nezaměstnaných a jejich zpětné zařazení do pracovní činnosti, tvorbu a ochranu životního prostředí, pomoc občanům v některých tíživých situacích, péče o občany invalidní, zdravotně znevýhodněné, staré.
Sociální politika se realizuje prostřednictvím různých nástrojů, z nichž hlavním nástrojem je právo. Právní úprava zasahuje různá právní odvětví, právo ústavní, právo sociálního zabezpečení, pracovní, ale i právo správní, občanské a rodinné.
Sociální práva jako významná součást celého komplexu lidských práv jsou předmětem nejen vnitrostátní regulace, ale i práva mezinárodního.
Lidskými právy se zabývala především Charta OSN. Konkrétní výčet lidských práv však přinesla Všeobecná deklarace lidských práv přijatá rezolucí Valného shromáždění OSN dne 10. 12. 1948. K realizaci jejich cílů přispívají důležité úmluvy, např. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. K sociálním právům, která jsou v Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech zakotvena, patří především:
a) rovná práva občanů bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické a jiné názory, národnostní a sociální původ, majetek, narození či jiné postavení
právo na práci, tj. právo každého na příležitost vydělávat si na živobytí svou prací, kterou si svobodně vybere nebo přijme
právo každého člověka na spravedlivé a příznivé pracovní podmínky, které zajišťuje zejména odměna, která náleží jako minimum všem pracovníkům
spravedlivá mzda a stejná odměna za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování, zvláště ženám mají být zaručeny pracovní podmínky ne horší než mají muži, se stejným platem za stejnou práci, slušná životní úroveň pro ně a jejich rodiny
bezpečné a zdravotně nezávadné podmínky
stejná příležitost pro všechny dosáhnout v zaměstnání povýšení na odpovídající vyšší úroveň, přičemž nesmí být uplatňována jiná kritéria než délka zaměstnání a schopnost,
odpočinek, volno a rozumné omezení pracovní doby, periodická placená dovolená, jakož i placené státem uznané svátky
b) mezi sociální práva se zahrnují i právo každého na vytváření odborů a právo připojovat se k odborům podle vlastního výběru podléhající pouze stanovám odborové organizace k uplatňování a ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů, právo odborů na svobodnou činnost, právo na stávku
c) mezi základní sociální práva patří též právo na zabezpečení při dočasné pracovní neschopnosti pro nemoc a úraz, právo matek na zabezpečení v těhotenství a mateřství, právo na zabezpečení v případě invalidity, ve stáří, při smrti živitele i právo na pomoc při výchově dětí v rodině.
Sociální práva občanů se realizují především v pracovně právních vztazích a dále v právních poměrech sociálního zabezpečení pomocí institucí, zařízení a opatření spadajících do sociálního zabezpečení.
I.2
Význam práva sociálního zabezpečení.
Průmyslový rozvoj přináší s sebou změnu životních podmínek, zejména změnu způsobu práce a života. S těmito změnami narůstají sociální rizika pro jednotlivé občany, kvantitativně i kvalitativně. Pracovní úrazy, nemoci z povolání, autonehody, jiné úrazy způsobují škody na životě a zdraví občanů. V důsledku lékařské vědy a péče i změny životního stylu se prodlužuje lidský život, objevilo se relativně nové riziko ztráty zaměstnání a další sociální jevy. Stává se pak obtížným a často nemožným, aby jednotlivec nesl důsledky různých sociálních rizik nebo aby je nesl plně, a proto se na důsledcích těchto jevů podílí společnost, stát svou sociální politikou, jejímž předmětem ovšem není jen nést důsledky rizik, ale též jejich prevence.
Sociální rizika, sociální příhody nebo sociální události mají zpravidla za následek tíživou sociální situaci. My užíváme nejčastěji pojem sociální událost, pod kterou chápeme událost právem uznanou, tedy událost, s níž právo spojuje vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, pomocí jichž lze předejít, zmírnit nebo překonat tíživou životní situaci způsobenou takovou událostí.
Prostředkem k uskutečňování cílů a úkolů sociální politiky je sociální zabezpečení, soubor institucí, zařízení a opatření, jejichž prostřednictvím a pomocí se uskutečňuje sociální politika. Jedním z prostředků je právo sociálního zabezpečení, v objektivním smyslu soubor právních norem upravujících společenské vztahy, které vznikají při poskytování hmotného zabezpečení či jiné pomoci ze společenských prostředků nebo na jejich účet občanům, kteří takovou pomoc potřebují vzhledem k jejich sociální situaci.
Sociální zabezpečení je někdy chápáno velmi úzce, jen jako například nemocenské a důchodové pojištění, v širším smyslu sem zahrnujeme zejména zabezpečení při ztrátě zaměstnání, zdravotní péči, pomoc v tíživé životní situaci.
Za funkce sociálního zabezpečení lze pokládat:
a) sociálně kurativní péče související s tradičním posláním sociálního zabezpečení, jejímž úkolem je překonávat nepříznivé důsledky vlivů negativně ovlivňujících sociální integraci člověka. Mohou to být vlivy objektivní (stáří, smrt živitele apod.) nebo subjektivní (např. sociálně patologické jevy: alkoholismus, kriminalita)
b) sociálně preventivní funkce usiluje o předcházení nepříznivým sociálním vlivům (např. snaha předcházet zdravotnímu ohrožení občanů atp.)
c) stimulační funkce usiluje o vytváření takového vztahu mezi zájmy jednotlivců (skupin) a zájmy společenskými, který je příznivý pro rozvoj ekonomiky i společnosti (populační vývoj, podpora zaměstnanosti)
d) homogenizační funkce přispívá k sjednocení podmínek pro všechny občany (skupiny) v sociálním zabezpečení.
Právo sociálního zabezpečení je u nás uznáváno jako samostatné právní odvětví. Obsahem tohoto právního odvětví je zejména právní režim vzniku právních poměrů sociálního zabezpečení, obecné právní postavení subjektů vztahů, charakter stanovení práv a povinností (= obsah právních poměrů sociálního zabezpečení) a způsob ochrany práv a prostředky zabezpečující plnění povinností.
Obsah sociálního zabezpečení poprvé vymezila úmluva č. 102 z roku 1952 přijatá Mezinárodní konferencí práce, na kterou navazují další úmluvy a charty, včetně dokumentů Rady Evropy a Evropské unie.
Sociální zabezpečení poskytuje lidem pomoc v případě – nemoci, nezaměstnanosti, zdravotního poškození a invalidity, pracovního úrazu a nemoci z povolání, stáří, mateřství, rodičovství a úmrtí živitele.
Nejčastějšími nástroji sociálního zabezpečení jsou:
- sociální pojištění
- sociální zaopatření (podpora)
- sociální pomoc
- sociální služby.
Sociální pojištění je povinný systém, kterým se občan sám nebo někdo jiný občana povinně zajišťuje pro případ budoucí sociální události. Toto pojištění může být základní nebo doplňkové.
Podle mezinárodní klasifikace se sociální pojištění dělí na devět základních systémů:
1. úrazové pojištění
2. nemocenské pojištění
3. zdravotní pojištění
4. pojištění v mateřství
5. pojištění ve stáří
6. pojištění invalidity
7. pojištění pozůstalých
8. pojištění v nezaměstnanosti
9. rodinné přídavky.
Dále můžeme pojištění dělit na krátkodobé a dlouhodobé.
Sociální zaopatření je systém poskytování peněžitých dávek v případech definovaných zákonem nebo smlouvou, tedy finanční převody ve prospěch těch, kdo splnili podmínky vzniku nároku, aniž by předtím do systému nutně museli přispívat. V současné době se forma sociálního zaopatření používá v systému státní sociální podpory.
Právní poměry sociálního zabezpečení, tj. takové vztahy, v nichž se občanu poskytují dávky nebo služby sociální péče, vznikají zpravidla na žádost občana. Jen výjimečně mohou být například služby zdravotní nebo sociální péče poskytovány z úřední povinnosti.
Právo sociálního zabezpečení má velmi úzké vztahy k jiným právním odvětvím, zejména k právu pracovnímu a správnímu, které upravuje některé procesy při realizaci práva sociálního zabezpečení.
I .3
Vývoj práva sociálního zabezpečení na našem území
Před vznikem vlastně moderní společenské formy – buržoazního státu bylo řešení sociálních problémů výjimečným jevem. O své členy se musela postarat vždy především rodina, v prvobytně pospolné společnosti kmenové společenství. Ani v otrokářském řádu nelze nalézt nějakou sociální ochranu občanů. Otroci byli majetkem svého pána a chránil-li je pán při nemoci nebo zranění, chránil tak svůj majetek. I svobodná chudina měla své sociální problémy, zejména co se týkalo schopnosti platit daně, na druhou stranu byla schopná plodit vojsko, a tím pro společnost žádoucí. Svobodné obyvatelstvo si za účelem podpory v nemoci nebo při úmrtí vytvářelo spolky. I císaři někdy uskutečňovali sociálně ochranná opatření, ale nejednalo se o systémová opatření. První formy ochrany pracujících přinesl středověk, byly to cechy a bratrstva, později i čelední řády a chudinská péče. V předhusitských dobách byla hlavní formou zajištění starých osob, chromých, slepých nebo nemocných, almužna z individuální žebroty. Později se charitativní činnosti ujímala církev, dobrovolnou chudinskou péči zajišťovala z příspěvků, které se vybíraly při bohoslužbách. Zároveň se vytvářely svépomocné podpůrné spolky, organizované původně jako hornická bratrstva, jejichž úkolem bylo pomáhat práce neschopným a starým členům a rodinám, které po nich zůstaly. Z těchto hornických cechů vznikaly hornické nemocenské pokladny, o nichž je záznam z r. 1527, kdy jejich statut byl potvrzen tehdejším českým králem Ferdinandem I.¨
Se vznikem a rozšiřováním kapitalistických výrobních vztahů došlo ke změnám. Zrušením nevolnictví a poddanství se uvolnily rodinné svazky venkovského obyvatelstva pro práci ve městech. Když však svou pracovní schopnost dělník ztratil a nemohl se vrátit k příbuzným na vesnici, ujala se nejtěžších případů církev provádějící chudinskou péči. Teprve koncem 18. století je tato dobrovolná péče nahrazena veřejnoprávní chudinskou péčí, to je péčí poskytovanou obcemi zpravidla na základě domovského práva. Státem nařízená obecná chudinská péče byla dokonalejší formou péče o staré a nemocné. Nejvýznamnějším zásahem státu do sociální politiky byl zákon – č. 59 z r. 1868, který upravil chudinskou péči na základě domovského práva. Uznal svobodu práce, ale do vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se nevměšoval. Protože ani tento zákon neřešil problémy dělníků, byla vytvářena sdružení formou tovaryšských bratrstev nebo družstev. Šlo v podstatě o svépomocné pokladny a přestože byla nejprve potlačována, byl vlivem vývoje vztahů a rozvoje těchto sdružení, v r. 1870 zrušen zákaz sdružování zaměstnanců a zaměstnavatelů.
V r. 1883 v novele živnostenského řádu bylo uloženo všem majitelům živnostenských podniků povinnost, a to bezpodmínečnou, zřídit závodní pokladnu nebo své dělnictvo k nějaké již existující pokladně přihlásit.
První zákonné úpravy povinného sociálního pojištění dělníků a jiných zaměstnanců byly uzákoněny v letech 1883 – 1886. Dělníci však byli pojištěni pro případ nemoci nebo úrazu, nebyli pojištění pro případ stáří nebo invalidity.
Po 1. SV bylo převzato rakouské sociální zabezpečení, a to pojištění úrazové, nemocenské, hornické a penzijní pojištění soukromých zaměstnanců. Zákon o invalidním a starobním pojištění zaměstnanců byl schválen v r. 1924, účinnosti však nabyl od 1. 7. 1926. Vztahoval se pouze na dělníky. Polovinu pojistného hradil zaměstnavatel, druhou polovinu zaměstnanec.
Úroveň sociálního zabezpečení byla nízká, s výjimkou některých – tehdy! -preferovaných skupin, například státních a veřejných zaměstnanců. Sociální pojištění nezahrnovalo veškeré obyvatelstvo a bylo nedostačující, i nadále existovala veřejná chudinská péče, která spočívala na domovských obcích. V oblasti sociální péče působila řada spolků a dobrovolných organizací charitativního nebo účelového charakteru (ČČK, Liga proti tuberkulose, péče o mládež atp.)
Po roce 1945 veškeré úkoly v sociálním zabezpečení převzal na sebe stát, prostředky na sociální zabezpečení nesoustřeďoval formou pojistného nebo dobrovolných příspěvků, ale veškeré náklady hradil z povinných daňových odvodů.
Již v roce 1948 byl vydán zákon o národním pojištění, který zrovnoprávnil všechny skupiny zaměstnanců, v roce 1951 byla správa nemocenského pojištění převedena na Revoluční odborové hnutí a v témže roce převedl zdravotnická zařízení do jednotného systému státní zdravotní péče. Přelomovým zákonem byl zákon 54 z roku 1956, který částečně platí dosud.
V roce 1966 byl přijat zákon č. 20 o péči o zdraví lidu. Tyto a další a další zákony měly za účel uznání všech sociálních událostí, které mohou občana postihnout, ale zároveň i kontrolu státu nad vynakládáním prostředků na sociální zabezpečení.
I. 4
Prameny práva sociálního zabezpečení
(Prameny práva – viz přednášky z teorie státu a práva)
Materiálním pramenem práva jsou podmínky života naší společnosti, jde o životní podmínky a uspokojování materiálních a kulturních potřeb občanů, kteří by se pro určitou sociální událost ocitli v tíživé sociální situaci.
Formálními prameny jsou právní normy, tedy objektivní právo. Jde o právo psané, tj. právní předpisy, vydané orgány státu. Jsou to zejména
a) zákony
b) vládní nařízení
c) vyhlášky
d) mezinárodní smlouvy
Přehled hlavních předpisů:
Zákon č. 20/1966 o péči o zdraví lidu
Zákon č. 54/1956 o nemocenském pojištění zaměstnanců
Zákon č. 88/1968 o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění
Zákon č. 100/1988 o sociálním zabezpečení
Subjektivní právo na sociální zabezpečení patří mezi základní sociální práva , která je stát povinen realizovat. Tato práva jsou deklarována mezinárodními smlouvami a úmluvami a ústavou. V ČR jsou sociální práva zakotvena v Listině základních práv a svobod – hlava IV.
Jsou to především práva
- právo občana na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří
- právo občana na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci
- právo občana na přiměřené hmotné zabezpečení při ztrátě živitele
- právo každého, kdo je v hmotné nouzi, na pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek
- právo každého na ochranu zdraví
- právo občana na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky na základě veřejného zdravotního pojištění za podmínek stanovených zákonem
- právo ženy na zvláštní péči v těhotenství
- právo rodičů, kteří pečují o děti, na pomoc státu.
Právní předpisy sociálního zabezpečení.
Právo SZ je oborem platného práva, který svou povahou náleží do sféry práva veřejného , i když vykazuje určité soukromoprávní rysy.
V zákonech upravujících jednotlivé subsystémy sociálního zabezpečení je zpravidla stanovena:
- forma zabezpečení
- osobní rozsah
- věcný rozsah
- podmínky vzniku a trvání nároků
- způsob a úroveň zabezpečení
- způsob financování
- správa a řízení.
Úprava konkrétních podrobností bývá stanovena vládním nařízením.
I. 5
Působnost práva sociálního zabezpečení
a) věcná – představuje okruh společenských vztahů, na které se aplikují normy práva sociálního zabezpečení. Určujícím činitelem je přítomnost sociální události, resp. její důsledky, a předcházení takovým sociálním událostem. Sociální událost, popř. sociální potřebnost z jiných důvodů dává společenským vztahům sociálního zabezpečení zvláštní kvalitu, která způsobuje také jejich věcnou rozdílnost. Jde o vztahy preventivní a léčebné péče, o vztahy nemocenského pojištění a důchodového pojištění, o vztahy, v nichž se poskytují služby sociální péče. Věcná působnost se někdy ztotožňuje s věcným rozsahem sociálního zabezpečení. Věcný rozsah sociálního zabezpečení představuje okruh právních forem sociálního zabezpečení (poskytování dávek nebo jiných plnění ze sociálního zabezpečení).
b) Osobní působnost – představuje okruh subjektů, na které se normy práva sociálního zabezpečení aplikují. Je stanovena na různých úsecích sociálního zabezpečení různě. Osobní působnost se v podstatě překrývá s osobním rozsahem úseků sociálního zabezpečení, který představuje okruh občanů, kteří se mohou stát subjekty právních vztahů sociálního zabezpečení.
c) Časová působnost znamená časový úsek, v němž normativní akt má právní účinnost.
d) Prostorová = vymezení území, na němž se právní předpis aplikuje.
I .6
Výklad a aplikace norem práva sociálního zabezpečení
Uplatňování (aplikace) právní normy předpokládá přesné poznání obsahu. Toto poznání může být někdy obtížné, a proto se musí použít výkladu. Základní předpisy práva sociálního zabezpečení mají samostatné postavení a nelze je považovat za předpisy obecné. Obecným předpisem ve vztahu k právu sociálního zabezpečení není také zákoník práce, i když obsahuje některé zásady shodné se zásadami práva sociálního zabezpečení. Správní právo může být použito pouze v ustanoveních o správním řízení tam, kde není postup v řízení upraven předpisy sociálního zabezpečení jinak.
I .7
Právní skutečnosti v sociálním zabezpečení
(přednášky z teorie státu a práva o právních skutečnostech)
Obdobně jako v jiných právních odvětvích i v právu SZ ke vzniku, změnám a zániku právních vztahů dochází na základě právních skutečností. V právu SZ však vždy není podmínkou jen jediná právní skutečnost, ale soubor podmínek, které dohromady vytvářejí právní skutečnost vedoucí ke vzniku právního vztahu SZ (např. pro poskytnutí podpory v nezaměstnanosti je podmínkou neexistence pracovně právního vztahu, přihláška do evidence uchazečů o zaměstnání, minimální délka předchozího zaměstnání, žádost o poskytnutí podpory a nezabezpečení starobním důchodem)
Právními skutečnostmi v právu SZ jsou:
a. právní události
b. úřední úkony státních orgánů či organizací, na které stát přenesl své funkce (např. rozhodnutí)
c. právní úkony (žádost o dávku)
d. protiprávní jednání nebo opomenutí
Právo sociálního zabezpečení zakotvuje vznik práv a povinností v právních vztazích, většinou podmíněně (pobyt na území ČR, narození) nebo – zřídka – bez podmíněnosti. Vznik práv a povinností je tak vázán na existenci skutečností uvedených v hypotéze právní normy. Nejedná se tedy o libovolné právní skutečnosti, ale na skutečnosti výslovně v zákoně uvedené. Skutečnosti můžeme podle závislosti na vůli subjektu a projevu této vůle dělit na právní jednání a protiprávní stavy. Zase odkazuji na teorii státu a práva.
Vznik, změna nebo zánik některých právních vztahů v SZ, je obvykle podmíněn existencí několika jednotlivých právních skutečností, přičemž následky vznikají až splněním poslední z nich.
Právní jednání můžeme rozlišovat na soukromoprávní jednání – tedy právní úkony, které dále můžeme dělit na jednostranné a dvoustranné. V právu SZ se obvykle nevyskytují, nanejvýše bychom mohli podání žádosti považovat za jednostranný soukromoprávní akt.
Tyto právní úkony však nejsou jedinou právní skutečností zakládající práva a povinnosti, ale je potřeba, aby nastala ještě další skutečnost – sociální událost.
V právu SZ ovšem převažuje právní jednání v podobě veřejnoprávního jednání, tj. individuální právní akty. Jedná se o akty aplikace práva státních nebo samosprávných orgánů. Základním znakem těchto rozhodnutí je jejich konstitutivní povaha, kdy dochází ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností.
Právní skutečností, které vznikají nezávisle na vůli subjektů a s kterými je spojen vznik, změna nebo zánik práv a povinností, jsou právní události. V právu SZ je nazýváme sociálními událostmi.
Sociální události můžeme členit
- podle jednotlivých subsystémů sociálního zabezpečení
- na předvídatelné a na nepředvídatelné, předvídatelné, u nichž je známo, že nějaká situace nastane, můžeme dále dělit na ty, o nichž víme, kdy nastanou (dosažení věku pro nárok na důchod), a na ty, o nichž víme pouze to, že nastanou (úmrtí). Nepředvídatelných sociálních situací je většina, u některých není známo, zda nastanou, u jiných není známo, zda nastanou a kdy nastanou
- zda nastávají vlivem působení faktorů společenských nebo biologických
- podle dopadu sociální události na sociální situaci člověka
- na přímé a nepřímé podle vztahu osoby k právnímu následku (přímá – dosažení důchodového věku, nepřímá – smrt živitele)
Základní sociální události v právu sociálního zabezpečení:
a) nemoc (porucha zdraví) – nemoc nebo poruchu zdraví můžeme definovat jako odchylku od fyziologického fungování organismu. Jedná se o omezení nebo nemožnost pracovní činnosti buď na určitou dobu nebo na trvalo. Pokud nastane sociální události spočívající v absenci zdraví, mají subjekty zúčastněné na systému veřejného zdravotního pojištění nárok na poskytnutí zdravotní péče v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem o veřejném zdravotním pojištění. Oprávněnou osobou se kromě osoby postižené poruchou zdraví stávají i osoby, které se o postiženého starají.
b) Pracovní neschopnost – jako následek nemoci (poruchy zdraví), případně úrazu, kdy osoba postižená touto sociální událostí nemůže konat práci. Ztráta pracovní schopnosti se projeví ztrátou na výdělku. Občan je zabezpečen nemocenským, tj. peněžitou dávkou nemocenského pojištění, ovšem za podmínky, že je tohoto pojištění účasten a že má pracovní neschopnost potvrzenu. Pokud nastane sociální událost spočívající v nemoci rodinného příslušníka, který vzhledem k věku nebo k intenzitě onemocnění se nemůže sám o sebe v nemoci postarat, vzniká zaměstnanci, který o takovou osobu pečuje, nárok na pracovní volno a na hmotné zabezpečení ze systému nemocenského pojištění po zákonem stanovenou dobu.
c) Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav – míra zdravotního postižení snižuje možnost pracovní činnosti. Kromě nároku na zdravotní péči má taková osoba, trvá-li nepříznivý zdravotní stav déle než jeden rok, a existuje-li vedle jiné sociální události, nárok na vyšší dávku státní sociální podpory nebo prodloužení podpůrčí doby (sociální příplatek, rodičovský příplatek)
d) Invalidita – dlouho trvající nepříznivý zdravotní stav, při němž pracovní schopnosti nenabude v dohledné době, není možné řešit sociální situaci poškozeného nemocenskými dávkami, ale je třeba přispívat na jeho životní potřeby dlouhodobě, a to dávkami z důchodového pojištění, invalidním důchodem nebo částečným invalidním důchodem
e) Těhotenství a mateřství – cílem je zajistit matce co nejvyšší ochranu, aby mohla donosit, porodit dítě a pečovat o ně. Pracovní právo zakazuje ženám výkon práce, která by ohrožovala těhotenství, případně mateřství. Zaměstnavatel má povinnost ženu na jinou vhodnou práci převést, ovšem pokud dojde k poklesu příjmu, vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství jako dávka nemocenského pojištění kompenzuje ženě dopady poklesu příjmu.
V době pokročilého těhotenství a v době péče o dítě po porodu žena nemůže pracovat, ženě se poskytuje mateřská dovolená. Po zákonem stanovenou dobu, která by měla odpovídat době, kdy je dítě nejvíce závislé na matce z hlediska příjmu potravy, ztrácí matka příjem za vykonávanou práci a získává nárok na peněžitou pomoc v mateřství, což je opět dávka nemocenského pojištění. Nárok na tuto dávku není vázán na sociální událost narození dítěte, nýbrž na péči o dětí, proto vznikne i ženě, která převzala dítě do trvalé péče. Po uplynutí doby, kdy je dítě nejvíce závislé na matce, je třeba ženě – nebo muži – umožnit, aby o dítě dále pečovali, a to až do jeho vyššího věku. Musí se však rozhodnout, do které věkové hranice budou dávku – rodičovský příspěvek – pobírat.
f) Nezaopatřenost dítěte – je to událost dlouhodobého charakteru a spočívá v tom, že dítě samo nezískává prostředky k vlastní obživě, svoji aktivitu věnuje vzdělávání nebo přípravě na povolání. Tím u osob které jsou povinny dítěti výživou vznikají vyšší náklady. Právní předpisy omezují dobu trvání této nezaopatřenosti i časově, a to na dosažení 26. roku věku dítěte.
Podpora ze strany státu tu je řešena několika způsoby – rodičovským příspěvkem,
státní sociální podporou a v případě smrti živitele sirotčím důchodem ze systému důchodového pojištění zůstavitele.
g) dosažení určitého věku – biologické faktory určují životní etapy člověka a předurčují
jeho fyzickou a duševní kondici. Sociální zabezpečení předpokládá, že každá životní etapa člověka je do jisté míry vhodná k určitým činnostem
do 3 až 4 let věku je to rozvinutí biologické a osobnostní stránky dítěte
do 26 let příprava na povolání
od 26 let do dosažení tzv. důchodového věku je to období předpokládané ekonomické aktivity.
Princip důchodového pojištění je koncipován tak, aby při dosažení určitého věku nemusel již občan získávat prostředky prací, ale ze systému, do kterého v ekonomicky aktivním období přispíval formou pojistného. Výše důchodu je závislá na příjmu pojištěnci a na době pojištění. Projevuje se tu solidarita mezigenerační, ale i příjmová, protože při dosažení určitého příjmů je růst výše důchodu omezen.
V hranici důchodového věku, která se od roku 1996 stále zvyšuje, se odráží hospodářské možnosti společnosti. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že nárok na dávku starobního důchodu je pouze možností tento důchod pobírat, nikoliv povinností nebo důvodem pro ukončení pracovního poměru.
h) smrt – to je událost, kterou vlastně zaniká subjekt právního vztahu sociálního zabezpe-
čení, čímž také zanikají vztahy sociálního zabezpečení. Zároveň však může znamenat vznik nových vztahů sociálního zabezpečení –u osob, které byly v určitém osobním nebo vyživovaném vztahu k zemřelému.
V případě smrti manžela, manželky má pozůstalý nárok po určitou dobu na vdovský, vdovecký důchod.
Nezaopatřenému dítěti vzniká nárok na důchod sirotčí, oboje je vázáno na podmínku účasti zemřelého na důchodovém pojištění.
Za osobu, která měla k zemřelému blízký vztah, můžeme považovat i osobu, která vypravila pohřeb a které za určitých okolností stát na výdaje spojené s pohřbem přispívá.
i) nedostatečný příjem – pokud se osoba nachází v situaci, že se ocitá ve stavu hmotné
nouze a nemůže uspokojovat své základní životní potřeby, společnost v právní normě (zákon o pomoci v hmotné nouzi) stanoví tzv. sociální potřebnost, při níž náleží občanovi, který se nemůže zvýšit příjem vlastním přičiněním, dávka sociální péče.
II.
Právní vztahy sociálního zabezpečení
Právní vztahy jsou společenské vztahy upravené objektivním právem.
II.1
pojem a druhy právních vztahů soc. zab.
a) pojem právních vztahů SZ
právo sz se stejně jako ostatní právní odvětví realizuje prostřednictvím určitých právních vztahů, které nazýváme právními vztahy sociálního zabezpečení. Jsou to společenské vztahy upravené objektivním právem, jejichž vznik, změna a zánik jsou závislé na existenci, trvání a charakteru právem předvídaných sociálních událostí.
Charakter jednotlivých právních vztahů SZ se nejvýrazněji projevuje v dynamice vzájemného působení práv a povinností, které jsou obsahem těchto právních vztahů.
Základním rozdělením právních vztahů jsou vztahy založené na
Pojistném nebo
Zabezpečovacím principu.
Společné pro oba druhy právních vztahů je, že pro subjekt právního vztahu, který v řízení vystupuje jako účastník, povinnost představuje splnění hmotněprávních podmínek nároku na dávku SZ, zatímco oprávněném takového účastníka je vznik nároku na dávku a realizace plnění v peněžité nebo věcné formě. Ze strany orgánu sociálního zabezpečení je základní povinností poskytovat dávkové plnění a oprávněním požadovat splnění hmotněprávních podmínek nároku. Co vztahy založené na těchto dvou principech odlišuje, je míra uplatnění sociální solidarity. V případě vztahů sociálního pojištění je právní úprava založena na vyšší míře participace účastníka (pojištěním), zatímco u vztahů založených na principu zabezpečovacím vystupuje do popředí sociální funkce státu.
Vnitřní struktura právních vztahů sociálního zabezpečení je tvořena jeho prvky, kterými jsou
Subjekt obsah objekt
II.2
subjekty právních vztahů sociálního zabezpečení
Subjektem jsou nositelé práv a povinností, které jsou obsahem těchto vztahů.
Subjekty právních vztahů jsou na jedné straně orgány sociálního zabezpečení a na druhé straně fyzické osoby, v některých vztazích vystupují i další subjekty.
Základní úlohou orgánů sociálního zabezpečení je rozhodování o nároku a výši dávek sociálního zabezpečení, poskytování těchto dávek a realizace jejich výplaty.
V rámci své rozhodovací činnosti předepisují orgány sociálního zabezpečení také k úhradě přeplatky na dávkách (při splnění podmínky právní odpovědnosti) a rozhodují o uplatnění sankcí (pokuty, penále).
Orgány sociálního zabezpečení jsou založeny buď na administrativním principu (ČSSZ) nebo na bázi veřejnoprávní instituce (zdravotní pojišťovny). Tyto instituce vyvíjejí činnost při realizaci právních vztahů v oblasti sociálního pojištění, proto bývají nazývány též nositeli pojištění.
Fyzické osoby jsou subjekty, o jejichž právech a povinnostech v těchto vztazích rozhodují orgány sociálního zabezpečení. V předpisech se používají různá označení – občan, osoba, pojištěnec, oprávněný. Z hlediska procesního práva se však jedná o účastníky řízení, i když je předpisy někdy označují jako žadatele, příjemce atd.
Právní předpisy určují speciální povinnosti i některým dalším subjektům, kterými mohou být jak PO, tak FO. Jedná se především o povinnosti oznamovacího nebo ohlašovacího charakteru. Tyto fyzické a právnické osoby tak rovněž vstupují do právních vztahů sociálního zabezpečení jako subjekty těchto vztahů, jako účastníci řízení, o jejichž právech a povinnostech se rozhoduje.
Právní postavení subjektů vztahů SZ je závislé na právní úpravě způsobilosti k právům a povinnostem (právní subjektivity) a způsobilosti k právním úkonům. U orgánů sociálního zabezpečení rozlišujeme právní subjektivitu a způsobilost k právním úkonům, a pravomoc a kompetence.
Způsobilost k právům a povinnostem (právní subjektivita) je schopnost (způsobilost) subjektu být nositelem práv a povinností. Právní subjektivitu není možné v sociálním zabezpečení určit jednou definicí, protože je v různých vztazích SZ různá. Právní úprava vychází v zásadě ze tří základních modelů řešení
1. vymezení vzniku (zániku) způsobilosti k právům a povinnostem prostřednictvím definice samostatnou právní úpravou nezávislou na jiných předpisech.
2. subsidiární definice – právní úprava odkazuje na jinou právní normu
3. postup per analogiam – odkaz není přímý, ale postupuje se podle sepětí a příbuznosti s jinými právními vztahy příslušného systému
Způsobilost k právům a povinnostem (ad a) vzniká v právních vztazích SZ narozením a zaniká smrtí, případně prohlášením za mrtvého (§ 4 odst. 1 zák. 100/1988). V SZ se však rozlišuji osobní rozsah sociálního zabezpečení, který je chápán jako okruh osob, jimž může vzniknout nárok na dávky SZ, resp. jako okruh osob, které se při splnění dalších právních skutečností mohou stát subjekty sociálního zabezpečení. Z toho vyplývá, že i když způsobilost k právům a povinnostem vzniká narozením a zaniká smrtí, přesto v některých organizačně právních systémech je okruh subjektů omezen. Nejširší rozsah mají tyto právní vztahy sociálního zabezpečení – právní vztahy vznikající při poskytování léčebně preventivní péče, právní vztahy vznikající při poskytování služeb a dávek sociální péče a právní vztahy vznikající při poskytování rodičovského příspěvku. Naproti tomu jen na ekonomicky činné obyvatelstvo (případně na jeho rodinné příslušníky), ovšem s jistými výjimkami, jsou omezeny právní vztahy nemocenského pojištění a důchodového pojištění.
Způsobilost občanům k právním úkonům a procesní způsobilost vzniká dovršením 16. roku věku (§ 4 odst. 2 zák. 100/1988). Procesní způsobilost není předpisy sociálního zabezpečení samostatně upravena. Na řízení ve věcech SZ, pokud není stanoveno jinak, se vztahuje zásadně správní řád. Použitím analogie správního řádu můžeme vycházet ze závěru, že procesní způsobilost má občan v tom rozsahu, v jaké má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.
Specifickými rysy se vyznačuje právní úprava způsobilosti k právům a povinnostem osob samostatně výdělečně činných (OSVČ). Hmotně právní podmínky výkonu samostatné výdělečné činnosti jsou upraveny v jiných předpisech, na které předpisy sociálního zabezpečení odkazují (dosažení určitého věku, vzdělání v konkrétním oboru).
V právních vztazích důchodového pojištění a sociální péče je samostatná právní úprava zakotvená v právních předpisech tohoto subsystému. V zásadě se neliší od občanskoprávní úpravy, protože vzniká narozením. Na rozdíl od občanského práva však ve vztazích důchodového pojištění a sociální péče právní subjektivitu nemá nasciturus. V důchodovém pojištění ani v sociální péči neexistuje žádný dávkový nárok, jehož subjektem by nasciturus byl. Právní úprava přechodu nároku je založena na speciální sukcesi, podle níž v případě smrti oprávněného náleží výplata částek nevyplacených do okamžiku smrti subjektům taxativně v právním předpise vyjmenovaným. Pouze pokud je použití této speciální úpravy vyloučeno, použije se princip obecné sukcese – což znamená právní úpravu dědění. Proto, aby se právní postavení nascitura nezhoršilo, použije se analogie.
V právních vztazích veřejného zdravotního pojištění a státní sociální podpory vzniká způsobilost k právům a povinnostem rovněž narozením. Právní předpisy o veřejném zdravotním pojištění směřují k vymezení vzniku účasti na pojištění, nikoli ke vzniku právní subjektivity. Právě v těchto vztazích je vznik způsobilosti narozením jasný a nepochybný, protože celá řada nároků z těchto systémů vzniká bez ohledu na věk a způsobilost k právním úkonům. U veřejného zdravotního pojištění platí tento závěr téměř bez výjimky. Úprava způsobilosti v těchto vztazích se nejvíce podobá úpravě občanskoprávní.
V právních vztazích nemocenského pojištění je situace složitější, právní předpisy řeší způsobilost pouze u osob samostatně výdělečně činných. Na ostatní subjekty se uplatňuje per analogiam úprava zákoníku práce, a to jak pro fyzické osoby jako zaměstnance, tak i na zaměstnavatele.
U zaměstnanců vzniká právní způsobilost zásadně dosažením 15 let věku. Právní předpisy nemocenského pojištění neznají žádný dávkový nárok, který by mohl předcházet vzniku právní subjektivity před tímto věkem. Co se týče přechodu nároku po zaměstnanci, předpisy nemocenského pojištění obsahují zvláštní pravidlo o nástupnictví, které je založeno na taxativním výčtu subjektů. Použití obecné sukcese nepřichází v úvahu, nelze však vyloučit použití principu per analogiam, protože zákoník práce například neřeší vznik způsobilosti u jiných osob (například pozůstalých).
Na vznik způsobilosti k právům a povinnostem fyzické osoby zaměstnavatele se rovněž použije analogicky zákoníku práce, zde však způsobilost k právům a povinnostem vzniká narozením a připouští se sukcese v případě právní události – smrti zaměstnavatele fyzické osoby.
Součástí sociálního pojištění jsou právní vztahy pojistného, které dále dělíme na pojistné na sociální zabezpečení a na pojistné na veřejné zdravotní pojištění.
Pojistné na sociální zabezpečení obsahuje pojistné na nemocenské a důchodové pojištění
(zákon 589/1992) a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
Subjektivita se zde řídí definováním osobního a věcného rozsahu věcné povinnosti.
Osobní rozsah určuje okruh subjektů, na které se vztahuje povinnost z pohledu hmotného práva (poplatník),
Věcný rozsah směřuje k základu, ze kterého se pojistná povinnost stanoví (např. vyměřovací základ).
U fyzických osob jde většinou o subjekty pracovněprávního vztahu (zaměstnanci, zaměstnavatelé) a o OSVČ.
Věcný rozsah je určován výdělečnou aktivitou subjektů (zaměstnanec, OSVČ).
Ve vztazích pojistného vzniká zaměstnanci i zaměstnavateli právní subjektivita stejně jako u vztahů nemocenského pojištění. To platí i o té části pojistného, která představuje pojistné na důchodové pojištění, kde je rovněž vznik pojistné povinnosti spojen s pracovně právní úpravou. Pouze u dobrovolné účasti na důchodovém pojištění vzniká způsobilost k právům a povinnostem stejně jako u vztahů důchodového pojištění – narozením.
U OSVČ vznik způsobilosti je závislý na právní úpravě normou, která umožňuje OSVČ být nositelem práv a povinností (ŽZ).
Zdravotní pojištění – právní subjektivita ve vztazích pojistného vychází z definice osobního a věcného rozsahu. Fyzické osoby – většinou zaměstnanci a zaměstnavatelé a osoby, jejichž účast na zdravotním pojištěním je spojena s podmínkou trvalého pobytu, což znamená, že osobní rozsah je tu o něco širší než u pojistného na sociální zabezpečení. Tomuto širšímu rozsahu odpovídá i rozsah věcný, protože vznik pojistného vztahu tu – na rozdíl od sociálního zabezpečení – není omezen jen na výdělečné aktivity.
Zánik způsobilosti.
Způsobilost zaniká ve většině případů smrtí. Není tomu tak ve všech vztazích. Platí to o vztahy nemocenského pojištění, veřejného zdravotního pojištění, pojistného na sociální zabezpečení, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a státní sociální podpory.
Jiná je úprava u důchodového pojištění a sociální péče (pomoci), kde je úprava speciální, od občanského práva poněkud odlišná. Tak ve vztazích důchodového pojištění a sociální péče (pomoc) zaniká smrtí nebo prohlášením za mrtvého.
Způsobilost k právním úkonům
Je schopnost v právních vztazích sociálního zabezpečení nabývat práv a brát na sebe povinnosti, které jsou obsahem těchto vztahů.
Právní úprava způsobilosti k právním úkonům není jednotná, rozdíly jsou především ve vzniku způsobilosti. I zde platí tři základní modely právní úpravy (vlastní samostatná, subsidiarita, analogie).
Vlastní úpravu obsahují předpisy důchodové pojištění, a to obecnou a speciální. Podle obecné úpravy vzniká způsobilost fyzických osob dosažením zletilosti (dosažením 18 let věku nebo uzavřením manželství před dovršením tohoto věku). Nepoužije se právní úprava v § 8 odst. 1 ObčZ, která vychází z koncepce postupného nabývání způsobilosti k právním úkonům. Speciální právní úprava pak platí v případě uplatnění nároku na plný nebo částečný invalidní důchod. Zde se přihlíží k charakteru dávek, k naplnění podmínek vyžadovaných pro dávkové plnění.
Ve vztazích sociální péče (pomoci) vzniká způsobilost k právním úkonům dovršením 16. roku věku.
Ve vztazích nemocenského pojištění je to podobné jako u právní subjektivity – normy upravující vztahy nemocenského pojištění upravují způsobilost k právním úkonům pouze u OSVČ. Způsobilost k právním úkonům OSVČ vzniká zásadně dosažením věku 16 roků. Musí však být naplněny podmínky, které zvláštní předpisy pro vznik této způsobilosti, případně pro vznik právní subjektivity, vyžadují. Což znamená, že ke vzniku způsobilosti k právním úkonům může dosažením 16 roků věku dojít jen výjimečně.
U subjektů pracovněprávních vztahů se analogicky použije úprava zákoníku práce. Právní úprava účasti na nemocenském pojištění je na pracovněprávní úpravě přímo závislá (trvání zaměstnání). Způsobilost FO-zaměstnance k právním úkonům vzniká ve vztazích nemocenského pojištění zásadně dosažením věku 15 let. U FO zaměstnavatele – dosažením 18 let věku /pozor!, odlišit od důchodového zabezpečení, kde vznikne dosažením zletilosti/.
Právní předpisy upravující vztahy veřejného zdravotního pojištění ustanovení o způsobilosti k právním úkonům neobsahují. V řadě případů se však zabývají výkonem práv a povinností z těchto vztahů vyplývající zákonným zástupcům nezletilých osob a osob zbavených způsobilosti k právním úkonům.
U vztahů pojistného na SZ a na veřejné zdravotní pojištění (VZP) se způsobilost k právním úkonům řídí stejnými pravidly jako u právní subjektivity, tzn. Vymezením osobního a věcného rozsahu pojistné povinnosti. V případě subjektů pracovněprávního vztahu vzniká způsobilost k právním úkonům ve stejný okamžik jako u nemocenského pojištění (zaměstnanec dosažením 15 let, zaměstnavatel dosažením 18 let). U OSVČ vzniká zásadně dosažením zletilosti. U pojistného na VZP se analogicky použije občanskoprávní úprava, tedy vzniká zletilostí.
U státní sociální podpory je způsobilost k právním úkonům upravena samostatně v ZSSP, a to jako procesní způsobilost. S ohledem na odkaz na občanskoprávní úpravu lze dovodit, že vzniká i v těchto vztazích dosažením zletilosti. Zvláštní úprava se týká řízení o dávkách rodičovského příspěvku a porodného. V tomto řízení má právo jednat i nezletilý rodič (starší 16 let. Vzhledem k tomu, že v tomto speciálním případě může nezletilý rodič starší 16 let v řízení o dávce samostatně jednat a dávku přijímat, disponuje fakticky i způsobilostí k právním úkonům.
Způsobilost k protiprávním jednáním nebo opomenutím (deliktní způsobilost, čili povinnost nést právní důsledky svého protiprávního jednání) není v právu SZ upravena a je třeba pro vymezení tohoto pojmu použít per analogiam iuris trestního zákona. Tato otázka má význam například v souvislosti s povinností vrátit přeplatek na dávkách. Způsobilost k protiprávním úkonům má v právu SZ nezávisle na věku či duševní poruše ten, kdo je schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Způsobilost k protiprávním úkonům má i ten, kdo v daném okamžiku uvedené schopnosti neměl, jestliže se však do stavu, v němž není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, uvedl vlastní vinou.
S právní úpravou způsobilosti k právním úkonům souvisí i institut zastoupení. Zákonné zastoupení řeší postavení fyzické osoby, která nedisponuje způsobilostí k právním úkonům (nesplnila podmínky stanovené předpisem, byla způsobilosti zbavena nebo byla její způsobilost omezena). V případě nedostatku věku jsou zákonnými zástupci rodiče, v ostatních opatrovník stanovený soudem.
Právní předpisy SZ většinou vylučují možnost přijetí dávkového plnění zástupcem na základě plné moci. Specifickým institutem je zvláštní příjemce. Jeho základním smyslem je zajistit, aby dávkové plnění bylo použito ve prospěch oprávněného.
II.3
obsah právních vztahů SZ
Obsahem právních vztahů jsou práva a povinnosti subjektů. Obsahem právních vztahů sociálního zabezpečení jsou práva a povinnosti subjektů těchto vztahů. Mají buď materiální nebo procesní charakter, v právu SZ je však obojí velmi úzce svázáno.
Z pohledu hmotného práva je základní povinností fyzické osoby splnění podmínek dávkového nároku. Tomu odpovídá oprávnění orgánu SZ splnění těchto podmínek vyžadovat. Naopak základním oprávněním FO je nárok na dávku a na dávkové plnění při splnění zákonných podmínek, a tomu odpovídá povinnost orgánu SZ plnění poskytnout.
Procesním oprávněním je právo účastníka řízení uplatnit nárok, podat žádost, použít opravný prostředek.
Vzhledem k tomu, že účelem právních vztahů sociálního zabezpečení je poskytování dávek a služeb zabezpečených občanů při společností uznaných životních situacích, je obsahem těchto vztahů především právo občana požadovat dávku či službu SZ a tomu odpovídající povinnost státu (resp. organizace či orgánu, na který stát přenesl své funkce) dávku či službu občanu poskytnout. Kromě této dvojice základních práv a povinností je obsah mnohem širší, občan a i jiné subjekty práva SZ má určité povinnosti, i když pro právo SZ je typické, že rozsah povinností občanů je neúměrný jejich právům, neboť práva občanů jsou v SZ daleko širší a věcně významnější než jejich povinnosti.Obsahem právních vztahů SZ jsou dále vzájemná práva a povinnosti orgánů SZ a zaměstnavatelů a tak dále.
Právo a nárok je v právu SZ pojato poněkud odlišně od občanskoprávní úpravy. V SZ se nárokem rozumí splnění hmotněprávních podmínek, které jsou právními předpisy o sociálním zabezpečení stanoveny pro přiznání dávkového plnění.
Nárok na dávku a nárok na výplatu dávky
Diferenciace je významná u peněžitého plnění. Protože pouze u takových dávek lze hovořit o výplatě. U dávek, kde plnění má věcnou povahu, lze rozlišovat mezi nárokem na dávku a jejím faktickým poskytnutím.
Nárok na dávku tedy znamená splnění hmotněprávních podmínek pro její přiznání. Nárokem na výplatu dávky se rozumí splnění podmínek pro poskytnutí dávkového plnění peněžní povahy. Splnění podmínek nároku na výplatu dávky předpokládá zejména existenci samotného nároku, nárok na výplatu je pak spojen s dalšími podmínkami, z nichž nejčastější je podání žádosti. Důsledky spojené s posouzením otázky nároku na dávku a nároku na výplatu dávky nemusí nastat ve stejném okamžiku (dávky důchodové).
Přestože rozhodnutí, kterým je nárok na dávku přiznán, současně zakládá i nárok na výplatu této dávky, neplatí to vždy.
I. Předmět práva sociálního zabezpečení – pojem, obsah, předmět, systém, vznik a vývoj
II. Právní vztahy sociálního zabezpečení – subjekt, objekt, obsah
III.Státní sociální podpora, sociální péče a doplňkové systémy
IV. Nemocenské, důchodové a zdravotní pojištění
I.
Předmět práva sociálního zabezpečení
I.1.
Pojem
Sociální politika je cílevědomá činnost státu a jiných subjektů směřující k zajištění optimálních životních a pracovních podmínek občanů a rozvoje jejich osobnosti.
Zároveň je to jedna z funkcí státu.
Do obsahu sociální politiky spadá péče o prácschopné, ekonomicky aktivní obyvatelstvo,
o jeho pracovní a životní podmínky, ale také o uspokojování jejich základních potřeb – potřeby bydlení, péči o rodinu a děti, zdravotní péči, dále zabezpečení dočasně práce neschopných, nezaměstnaných a jejich zpětné zařazení do pracovní činnosti, tvorbu a ochranu životního prostředí, pomoc občanům v některých tíživých situacích, péče o občany invalidní, zdravotně znevýhodněné, staré.
Sociální politika se realizuje prostřednictvím různých nástrojů, z nichž hlavním nástrojem je právo. Právní úprava zasahuje různá právní odvětví, právo ústavní, právo sociálního zabezpečení, pracovní, ale i právo správní, občanské a rodinné.
Sociální práva jako významná součást celého komplexu lidských práv jsou předmětem nejen vnitrostátní regulace, ale i práva mezinárodního.
Lidskými právy se zabývala především Charta OSN. Konkrétní výčet lidských práv však přinesla Všeobecná deklarace lidských práv přijatá rezolucí Valného shromáždění OSN dne 10. 12. 1948. K realizaci jejich cílů přispívají důležité úmluvy, např. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. K sociálním právům, která jsou v Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech zakotvena, patří především:
a) rovná práva občanů bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické a jiné názory, národnostní a sociální původ, majetek, narození či jiné postavení
právo na práci, tj. právo každého na příležitost vydělávat si na živobytí svou prací, kterou si svobodně vybere nebo přijme
právo každého člověka na spravedlivé a příznivé pracovní podmínky, které zajišťuje zejména odměna, která náleží jako minimum všem pracovníkům
spravedlivá mzda a stejná odměna za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování, zvláště ženám mají být zaručeny pracovní podmínky ne horší než mají muži, se stejným platem za stejnou práci, slušná životní úroveň pro ně a jejich rodiny
bezpečné a zdravotně nezávadné podmínky
stejná příležitost pro všechny dosáhnout v zaměstnání povýšení na odpovídající vyšší úroveň, přičemž nesmí být uplatňována jiná kritéria než délka zaměstnání a schopnost,
odpočinek, volno a rozumné omezení pracovní doby, periodická placená dovolená, jakož i placené státem uznané svátky
b) mezi sociální práva se zahrnují i právo každého na vytváření odborů a právo připojovat se k odborům podle vlastního výběru podléhající pouze stanovám odborové organizace k uplatňování a ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů, právo odborů na svobodnou činnost, právo na stávku
c) mezi základní sociální práva patří též právo na zabezpečení při dočasné pracovní neschopnosti pro nemoc a úraz, právo matek na zabezpečení v těhotenství a mateřství, právo na zabezpečení v případě invalidity, ve stáří, při smrti živitele i právo na pomoc při výchově dětí v rodině.
Sociální práva občanů se realizují především v pracovně právních vztazích a dále v právních poměrech sociálního zabezpečení pomocí institucí, zařízení a opatření spadajících do sociálního zabezpečení.
I.2
Význam práva sociálního zabezpečení.
Průmyslový rozvoj přináší s sebou změnu životních podmínek, zejména změnu způsobu práce a života. S těmito změnami narůstají sociální rizika pro jednotlivé občany, kvantitativně i kvalitativně. Pracovní úrazy, nemoci z povolání, autonehody, jiné úrazy způsobují škody na životě a zdraví občanů. V důsledku lékařské vědy a péče i změny životního stylu se prodlužuje lidský život, objevilo se relativně nové riziko ztráty zaměstnání a další sociální jevy. Stává se pak obtížným a často nemožným, aby jednotlivec nesl důsledky různých sociálních rizik nebo aby je nesl plně, a proto se na důsledcích těchto jevů podílí společnost, stát svou sociální politikou, jejímž předmětem ovšem není jen nést důsledky rizik, ale též jejich prevence.
Sociální rizika, sociální příhody nebo sociální události mají zpravidla za následek tíživou sociální situaci. My užíváme nejčastěji pojem sociální událost, pod kterou chápeme událost právem uznanou, tedy událost, s níž právo spojuje vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, pomocí jichž lze předejít, zmírnit nebo překonat tíživou životní situaci způsobenou takovou událostí.
Prostředkem k uskutečňování cílů a úkolů sociální politiky je sociální zabezpečení, soubor institucí, zařízení a opatření, jejichž prostřednictvím a pomocí se uskutečňuje sociální politika. Jedním z prostředků je právo sociálního zabezpečení, v objektivním smyslu soubor právních norem upravujících společenské vztahy, které vznikají při poskytování hmotného zabezpečení či jiné pomoci ze společenských prostředků nebo na jejich účet občanům, kteří takovou pomoc potřebují vzhledem k jejich sociální situaci.
Sociální zabezpečení je někdy chápáno velmi úzce, jen jako například nemocenské a důchodové pojištění, v širším smyslu sem zahrnujeme zejména zabezpečení při ztrátě zaměstnání, zdravotní péči, pomoc v tíživé životní situaci.
Za funkce sociálního zabezpečení lze pokládat:
a) sociálně kurativní péče související s tradičním posláním sociálního zabezpečení, jejímž úkolem je překonávat nepříznivé důsledky vlivů negativně ovlivňujících sociální integraci člověka. Mohou to být vlivy objektivní (stáří, smrt živitele apod.) nebo subjektivní (např. sociálně patologické jevy: alkoholismus, kriminalita)
b) sociálně preventivní funkce usiluje o předcházení nepříznivým sociálním vlivům (např. snaha předcházet zdravotnímu ohrožení občanů atp.)
c) stimulační funkce usiluje o vytváření takového vztahu mezi zájmy jednotlivců (skupin) a zájmy společenskými, který je příznivý pro rozvoj ekonomiky i společnosti (populační vývoj, podpora zaměstnanosti)
d) homogenizační funkce přispívá k sjednocení podmínek pro všechny občany (skupiny) v sociálním zabezpečení.
Právo sociálního zabezpečení je u nás uznáváno jako samostatné právní odvětví. Obsahem tohoto právního odvětví je zejména právní režim vzniku právních poměrů sociálního zabezpečení, obecné právní postavení subjektů vztahů, charakter stanovení práv a povinností (= obsah právních poměrů sociálního zabezpečení) a způsob ochrany práv a prostředky zabezpečující plnění povinností.
Obsah sociálního zabezpečení poprvé vymezila úmluva č. 102 z roku 1952 přijatá Mezinárodní konferencí práce, na kterou navazují další úmluvy a charty, včetně dokumentů Rady Evropy a Evropské unie.
Sociální zabezpečení poskytuje lidem pomoc v případě – nemoci, nezaměstnanosti, zdravotního poškození a invalidity, pracovního úrazu a nemoci z povolání, stáří, mateřství, rodičovství a úmrtí živitele.
Nejčastějšími nástroji sociálního zabezpečení jsou:
- sociální pojištění
- sociální zaopatření (podpora)
- sociální pomoc
- sociální služby.
Sociální pojištění je povinný systém, kterým se občan sám nebo někdo jiný občana povinně zajišťuje pro případ budoucí sociální události. Toto pojištění může být základní nebo doplňkové.
Podle mezinárodní klasifikace se sociální pojištění dělí na devět základních systémů:
1. úrazové pojištění
2. nemocenské pojištění
3. zdravotní pojištění
4. pojištění v mateřství
5. pojištění ve stáří
6. pojištění invalidity
7. pojištění pozůstalých
8. pojištění v nezaměstnanosti
9. rodinné přídavky.
Dále můžeme pojištění dělit na krátkodobé a dlouhodobé.
Sociální zaopatření je systém poskytování peněžitých dávek v případech definovaných zákonem nebo smlouvou, tedy finanční převody ve prospěch těch, kdo splnili podmínky vzniku nároku, aniž by předtím do systému nutně museli přispívat. V současné době se forma sociálního zaopatření používá v systému státní sociální podpory.
Právní poměry sociálního zabezpečení, tj. takové vztahy, v nichž se občanu poskytují dávky nebo služby sociální péče, vznikají zpravidla na žádost občana. Jen výjimečně mohou být například služby zdravotní nebo sociální péče poskytovány z úřední povinnosti.
Právo sociálního zabezpečení má velmi úzké vztahy k jiným právním odvětvím, zejména k právu pracovnímu a správnímu, které upravuje některé procesy při realizaci práva sociálního zabezpečení.
I .3
Vývoj práva sociálního zabezpečení na našem území
Před vznikem vlastně moderní společenské formy – buržoazního státu bylo řešení sociálních problémů výjimečným jevem. O své členy se musela postarat vždy především rodina, v prvobytně pospolné společnosti kmenové společenství. Ani v otrokářském řádu nelze nalézt nějakou sociální ochranu občanů. Otroci byli majetkem svého pána a chránil-li je pán při nemoci nebo zranění, chránil tak svůj majetek. I svobodná chudina měla své sociální problémy, zejména co se týkalo schopnosti platit daně, na druhou stranu byla schopná plodit vojsko, a tím pro společnost žádoucí. Svobodné obyvatelstvo si za účelem podpory v nemoci nebo při úmrtí vytvářelo spolky. I císaři někdy uskutečňovali sociálně ochranná opatření, ale nejednalo se o systémová opatření. První formy ochrany pracujících přinesl středověk, byly to cechy a bratrstva, později i čelední řády a chudinská péče. V předhusitských dobách byla hlavní formou zajištění starých osob, chromých, slepých nebo nemocných, almužna z individuální žebroty. Později se charitativní činnosti ujímala církev, dobrovolnou chudinskou péči zajišťovala z příspěvků, které se vybíraly při bohoslužbách. Zároveň se vytvářely svépomocné podpůrné spolky, organizované původně jako hornická bratrstva, jejichž úkolem bylo pomáhat práce neschopným a starým členům a rodinám, které po nich zůstaly. Z těchto hornických cechů vznikaly hornické nemocenské pokladny, o nichž je záznam z r. 1527, kdy jejich statut byl potvrzen tehdejším českým králem Ferdinandem I.¨
Se vznikem a rozšiřováním kapitalistických výrobních vztahů došlo ke změnám. Zrušením nevolnictví a poddanství se uvolnily rodinné svazky venkovského obyvatelstva pro práci ve městech. Když však svou pracovní schopnost dělník ztratil a nemohl se vrátit k příbuzným na vesnici, ujala se nejtěžších případů církev provádějící chudinskou péči. Teprve koncem 18. století je tato dobrovolná péče nahrazena veřejnoprávní chudinskou péčí, to je péčí poskytovanou obcemi zpravidla na základě domovského práva. Státem nařízená obecná chudinská péče byla dokonalejší formou péče o staré a nemocné. Nejvýznamnějším zásahem státu do sociální politiky byl zákon – č. 59 z r. 1868, který upravil chudinskou péči na základě domovského práva. Uznal svobodu práce, ale do vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se nevměšoval. Protože ani tento zákon neřešil problémy dělníků, byla vytvářena sdružení formou tovaryšských bratrstev nebo družstev. Šlo v podstatě o svépomocné pokladny a přestože byla nejprve potlačována, byl vlivem vývoje vztahů a rozvoje těchto sdružení, v r. 1870 zrušen zákaz sdružování zaměstnanců a zaměstnavatelů.
V r. 1883 v novele živnostenského řádu bylo uloženo všem majitelům živnostenských podniků povinnost, a to bezpodmínečnou, zřídit závodní pokladnu nebo své dělnictvo k nějaké již existující pokladně přihlásit.
První zákonné úpravy povinného sociálního pojištění dělníků a jiných zaměstnanců byly uzákoněny v letech 1883 – 1886. Dělníci však byli pojištěni pro případ nemoci nebo úrazu, nebyli pojištění pro případ stáří nebo invalidity.
Po 1. SV bylo převzato rakouské sociální zabezpečení, a to pojištění úrazové, nemocenské, hornické a penzijní pojištění soukromých zaměstnanců. Zákon o invalidním a starobním pojištění zaměstnanců byl schválen v r. 1924, účinnosti však nabyl od 1. 7. 1926. Vztahoval se pouze na dělníky. Polovinu pojistného hradil zaměstnavatel, druhou polovinu zaměstnanec.
Úroveň sociálního zabezpečení byla nízká, s výjimkou některých – tehdy! -preferovaných skupin, například státních a veřejných zaměstnanců. Sociální pojištění nezahrnovalo veškeré obyvatelstvo a bylo nedostačující, i nadále existovala veřejná chudinská péče, která spočívala na domovských obcích. V oblasti sociální péče působila řada spolků a dobrovolných organizací charitativního nebo účelového charakteru (ČČK, Liga proti tuberkulose, péče o mládež atp.)
Po roce 1945 veškeré úkoly v sociálním zabezpečení převzal na sebe stát, prostředky na sociální zabezpečení nesoustřeďoval formou pojistného nebo dobrovolných příspěvků, ale veškeré náklady hradil z povinných daňových odvodů.
Již v roce 1948 byl vydán zákon o národním pojištění, který zrovnoprávnil všechny skupiny zaměstnanců, v roce 1951 byla správa nemocenského pojištění převedena na Revoluční odborové hnutí a v témže roce převedl zdravotnická zařízení do jednotného systému státní zdravotní péče. Přelomovým zákonem byl zákon 54 z roku 1956, který částečně platí dosud.
V roce 1966 byl přijat zákon č. 20 o péči o zdraví lidu. Tyto a další a další zákony měly za účel uznání všech sociálních událostí, které mohou občana postihnout, ale zároveň i kontrolu státu nad vynakládáním prostředků na sociální zabezpečení.
I. 4
Prameny práva sociálního zabezpečení
(Prameny práva – viz přednášky z teorie státu a práva)
Materiálním pramenem práva jsou podmínky života naší společnosti, jde o životní podmínky a uspokojování materiálních a kulturních potřeb občanů, kteří by se pro určitou sociální událost ocitli v tíživé sociální situaci.
Formálními prameny jsou právní normy, tedy objektivní právo. Jde o právo psané, tj. právní předpisy, vydané orgány státu. Jsou to zejména
a) zákony
b) vládní nařízení
c) vyhlášky
d) mezinárodní smlouvy
Přehled hlavních předpisů:
Zákon č. 20/1966 o péči o zdraví lidu
Zákon č. 54/1956 o nemocenském pojištění zaměstnanců
Zákon č. 88/1968 o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění
Zákon č. 100/1988 o sociálním zabezpečení
Subjektivní právo na sociální zabezpečení patří mezi základní sociální práva , která je stát povinen realizovat. Tato práva jsou deklarována mezinárodními smlouvami a úmluvami a ústavou. V ČR jsou sociální práva zakotvena v Listině základních práv a svobod – hlava IV.
Jsou to především práva
- právo občana na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří
- právo občana na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci
- právo občana na přiměřené hmotné zabezpečení při ztrátě živitele
- právo každého, kdo je v hmotné nouzi, na pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek
- právo každého na ochranu zdraví
- právo občana na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky na základě veřejného zdravotního pojištění za podmínek stanovených zákonem
- právo ženy na zvláštní péči v těhotenství
- právo rodičů, kteří pečují o děti, na pomoc státu.
Právní předpisy sociálního zabezpečení.
Právo SZ je oborem platného práva, který svou povahou náleží do sféry práva veřejného , i když vykazuje určité soukromoprávní rysy.
V zákonech upravujících jednotlivé subsystémy sociálního zabezpečení je zpravidla stanovena:
- forma zabezpečení
- osobní rozsah
- věcný rozsah
- podmínky vzniku a trvání nároků
- způsob a úroveň zabezpečení
- způsob financování
- správa a řízení.
Úprava konkrétních podrobností bývá stanovena vládním nařízením.
I. 5
Působnost práva sociálního zabezpečení
a) věcná – představuje okruh společenských vztahů, na které se aplikují normy práva sociálního zabezpečení. Určujícím činitelem je přítomnost sociální události, resp. její důsledky, a předcházení takovým sociálním událostem. Sociální událost, popř. sociální potřebnost z jiných důvodů dává společenským vztahům sociálního zabezpečení zvláštní kvalitu, která způsobuje také jejich věcnou rozdílnost. Jde o vztahy preventivní a léčebné péče, o vztahy nemocenského pojištění a důchodového pojištění, o vztahy, v nichž se poskytují služby sociální péče. Věcná působnost se někdy ztotožňuje s věcným rozsahem sociálního zabezpečení. Věcný rozsah sociálního zabezpečení představuje okruh právních forem sociálního zabezpečení (poskytování dávek nebo jiných plnění ze sociálního zabezpečení).
b) Osobní působnost – představuje okruh subjektů, na které se normy práva sociálního zabezpečení aplikují. Je stanovena na různých úsecích sociálního zabezpečení různě. Osobní působnost se v podstatě překrývá s osobním rozsahem úseků sociálního zabezpečení, který představuje okruh občanů, kteří se mohou stát subjekty právních vztahů sociálního zabezpečení.
c) Časová působnost znamená časový úsek, v němž normativní akt má právní účinnost.
d) Prostorová = vymezení území, na němž se právní předpis aplikuje.
I .6
Výklad a aplikace norem práva sociálního zabezpečení
Uplatňování (aplikace) právní normy předpokládá přesné poznání obsahu. Toto poznání může být někdy obtížné, a proto se musí použít výkladu. Základní předpisy práva sociálního zabezpečení mají samostatné postavení a nelze je považovat za předpisy obecné. Obecným předpisem ve vztahu k právu sociálního zabezpečení není také zákoník práce, i když obsahuje některé zásady shodné se zásadami práva sociálního zabezpečení. Správní právo může být použito pouze v ustanoveních o správním řízení tam, kde není postup v řízení upraven předpisy sociálního zabezpečení jinak.
I .7
Právní skutečnosti v sociálním zabezpečení
(přednášky z teorie státu a práva o právních skutečnostech)
Obdobně jako v jiných právních odvětvích i v právu SZ ke vzniku, změnám a zániku právních vztahů dochází na základě právních skutečností. V právu SZ však vždy není podmínkou jen jediná právní skutečnost, ale soubor podmínek, které dohromady vytvářejí právní skutečnost vedoucí ke vzniku právního vztahu SZ (např. pro poskytnutí podpory v nezaměstnanosti je podmínkou neexistence pracovně právního vztahu, přihláška do evidence uchazečů o zaměstnání, minimální délka předchozího zaměstnání, žádost o poskytnutí podpory a nezabezpečení starobním důchodem)
Právními skutečnostmi v právu SZ jsou:
a. právní události
b. úřední úkony státních orgánů či organizací, na které stát přenesl své funkce (např. rozhodnutí)
c. právní úkony (žádost o dávku)
d. protiprávní jednání nebo opomenutí
Právo sociálního zabezpečení zakotvuje vznik práv a povinností v právních vztazích, většinou podmíněně (pobyt na území ČR, narození) nebo – zřídka – bez podmíněnosti. Vznik práv a povinností je tak vázán na existenci skutečností uvedených v hypotéze právní normy. Nejedná se tedy o libovolné právní skutečnosti, ale na skutečnosti výslovně v zákoně uvedené. Skutečnosti můžeme podle závislosti na vůli subjektu a projevu této vůle dělit na právní jednání a protiprávní stavy. Zase odkazuji na teorii státu a práva.
Vznik, změna nebo zánik některých právních vztahů v SZ, je obvykle podmíněn existencí několika jednotlivých právních skutečností, přičemž následky vznikají až splněním poslední z nich.
Právní jednání můžeme rozlišovat na soukromoprávní jednání – tedy právní úkony, které dále můžeme dělit na jednostranné a dvoustranné. V právu SZ se obvykle nevyskytují, nanejvýše bychom mohli podání žádosti považovat za jednostranný soukromoprávní akt.
Tyto právní úkony však nejsou jedinou právní skutečností zakládající práva a povinnosti, ale je potřeba, aby nastala ještě další skutečnost – sociální událost.
V právu SZ ovšem převažuje právní jednání v podobě veřejnoprávního jednání, tj. individuální právní akty. Jedná se o akty aplikace práva státních nebo samosprávných orgánů. Základním znakem těchto rozhodnutí je jejich konstitutivní povaha, kdy dochází ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností.
Právní skutečností, které vznikají nezávisle na vůli subjektů a s kterými je spojen vznik, změna nebo zánik práv a povinností, jsou právní události. V právu SZ je nazýváme sociálními událostmi.
Sociální události můžeme členit
- podle jednotlivých subsystémů sociálního zabezpečení
- na předvídatelné a na nepředvídatelné, předvídatelné, u nichž je známo, že nějaká situace nastane, můžeme dále dělit na ty, o nichž víme, kdy nastanou (dosažení věku pro nárok na důchod), a na ty, o nichž víme pouze to, že nastanou (úmrtí). Nepředvídatelných sociálních situací je většina, u některých není známo, zda nastanou, u jiných není známo, zda nastanou a kdy nastanou
- zda nastávají vlivem působení faktorů společenských nebo biologických
- podle dopadu sociální události na sociální situaci člověka
- na přímé a nepřímé podle vztahu osoby k právnímu následku (přímá – dosažení důchodového věku, nepřímá – smrt živitele)
Základní sociální události v právu sociálního zabezpečení:
a) nemoc (porucha zdraví) – nemoc nebo poruchu zdraví můžeme definovat jako odchylku od fyziologického fungování organismu. Jedná se o omezení nebo nemožnost pracovní činnosti buď na určitou dobu nebo na trvalo. Pokud nastane sociální události spočívající v absenci zdraví, mají subjekty zúčastněné na systému veřejného zdravotního pojištění nárok na poskytnutí zdravotní péče v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem o veřejném zdravotním pojištění. Oprávněnou osobou se kromě osoby postižené poruchou zdraví stávají i osoby, které se o postiženého starají.
b) Pracovní neschopnost – jako následek nemoci (poruchy zdraví), případně úrazu, kdy osoba postižená touto sociální událostí nemůže konat práci. Ztráta pracovní schopnosti se projeví ztrátou na výdělku. Občan je zabezpečen nemocenským, tj. peněžitou dávkou nemocenského pojištění, ovšem za podmínky, že je tohoto pojištění účasten a že má pracovní neschopnost potvrzenu. Pokud nastane sociální událost spočívající v nemoci rodinného příslušníka, který vzhledem k věku nebo k intenzitě onemocnění se nemůže sám o sebe v nemoci postarat, vzniká zaměstnanci, který o takovou osobu pečuje, nárok na pracovní volno a na hmotné zabezpečení ze systému nemocenského pojištění po zákonem stanovenou dobu.
c) Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav – míra zdravotního postižení snižuje možnost pracovní činnosti. Kromě nároku na zdravotní péči má taková osoba, trvá-li nepříznivý zdravotní stav déle než jeden rok, a existuje-li vedle jiné sociální události, nárok na vyšší dávku státní sociální podpory nebo prodloužení podpůrčí doby (sociální příplatek, rodičovský příplatek)
d) Invalidita – dlouho trvající nepříznivý zdravotní stav, při němž pracovní schopnosti nenabude v dohledné době, není možné řešit sociální situaci poškozeného nemocenskými dávkami, ale je třeba přispívat na jeho životní potřeby dlouhodobě, a to dávkami z důchodového pojištění, invalidním důchodem nebo částečným invalidním důchodem
e) Těhotenství a mateřství – cílem je zajistit matce co nejvyšší ochranu, aby mohla donosit, porodit dítě a pečovat o ně. Pracovní právo zakazuje ženám výkon práce, která by ohrožovala těhotenství, případně mateřství. Zaměstnavatel má povinnost ženu na jinou vhodnou práci převést, ovšem pokud dojde k poklesu příjmu, vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství jako dávka nemocenského pojištění kompenzuje ženě dopady poklesu příjmu.
V době pokročilého těhotenství a v době péče o dítě po porodu žena nemůže pracovat, ženě se poskytuje mateřská dovolená. Po zákonem stanovenou dobu, která by měla odpovídat době, kdy je dítě nejvíce závislé na matce z hlediska příjmu potravy, ztrácí matka příjem za vykonávanou práci a získává nárok na peněžitou pomoc v mateřství, což je opět dávka nemocenského pojištění. Nárok na tuto dávku není vázán na sociální událost narození dítěte, nýbrž na péči o dětí, proto vznikne i ženě, která převzala dítě do trvalé péče. Po uplynutí doby, kdy je dítě nejvíce závislé na matce, je třeba ženě – nebo muži – umožnit, aby o dítě dále pečovali, a to až do jeho vyššího věku. Musí se však rozhodnout, do které věkové hranice budou dávku – rodičovský příspěvek – pobírat.
f) Nezaopatřenost dítěte – je to událost dlouhodobého charakteru a spočívá v tom, že dítě samo nezískává prostředky k vlastní obživě, svoji aktivitu věnuje vzdělávání nebo přípravě na povolání. Tím u osob které jsou povinny dítěti výživou vznikají vyšší náklady. Právní předpisy omezují dobu trvání této nezaopatřenosti i časově, a to na dosažení 26. roku věku dítěte.
Podpora ze strany státu tu je řešena několika způsoby – rodičovským příspěvkem,
státní sociální podporou a v případě smrti živitele sirotčím důchodem ze systému důchodového pojištění zůstavitele.
g) dosažení určitého věku – biologické faktory určují životní etapy člověka a předurčují
jeho fyzickou a duševní kondici. Sociální zabezpečení předpokládá, že každá životní etapa člověka je do jisté míry vhodná k určitým činnostem
do 3 až 4 let věku je to rozvinutí biologické a osobnostní stránky dítěte
do 26 let příprava na povolání
od 26 let do dosažení tzv. důchodového věku je to období předpokládané ekonomické aktivity.
Princip důchodového pojištění je koncipován tak, aby při dosažení určitého věku nemusel již občan získávat prostředky prací, ale ze systému, do kterého v ekonomicky aktivním období přispíval formou pojistného. Výše důchodu je závislá na příjmu pojištěnci a na době pojištění. Projevuje se tu solidarita mezigenerační, ale i příjmová, protože při dosažení určitého příjmů je růst výše důchodu omezen.
V hranici důchodového věku, která se od roku 1996 stále zvyšuje, se odráží hospodářské možnosti společnosti. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že nárok na dávku starobního důchodu je pouze možností tento důchod pobírat, nikoliv povinností nebo důvodem pro ukončení pracovního poměru.
h) smrt – to je událost, kterou vlastně zaniká subjekt právního vztahu sociálního zabezpe-
čení, čímž také zanikají vztahy sociálního zabezpečení. Zároveň však může znamenat vznik nových vztahů sociálního zabezpečení –u osob, které byly v určitém osobním nebo vyživovaném vztahu k zemřelému.
V případě smrti manžela, manželky má pozůstalý nárok po určitou dobu na vdovský, vdovecký důchod.
Nezaopatřenému dítěti vzniká nárok na důchod sirotčí, oboje je vázáno na podmínku účasti zemřelého na důchodovém pojištění.
Za osobu, která měla k zemřelému blízký vztah, můžeme považovat i osobu, která vypravila pohřeb a které za určitých okolností stát na výdaje spojené s pohřbem přispívá.
i) nedostatečný příjem – pokud se osoba nachází v situaci, že se ocitá ve stavu hmotné
nouze a nemůže uspokojovat své základní životní potřeby, společnost v právní normě (zákon o pomoci v hmotné nouzi) stanoví tzv. sociální potřebnost, při níž náleží občanovi, který se nemůže zvýšit příjem vlastním přičiněním, dávka sociální péče.
II.
Právní vztahy sociálního zabezpečení
Právní vztahy jsou společenské vztahy upravené objektivním právem.
II.1
pojem a druhy právních vztahů soc. zab.
a) pojem právních vztahů SZ
právo sz se stejně jako ostatní právní odvětví realizuje prostřednictvím určitých právních vztahů, které nazýváme právními vztahy sociálního zabezpečení. Jsou to společenské vztahy upravené objektivním právem, jejichž vznik, změna a zánik jsou závislé na existenci, trvání a charakteru právem předvídaných sociálních událostí.
Charakter jednotlivých právních vztahů SZ se nejvýrazněji projevuje v dynamice vzájemného působení práv a povinností, které jsou obsahem těchto právních vztahů.
Základním rozdělením právních vztahů jsou vztahy založené na
Pojistném nebo
Zabezpečovacím principu.
Společné pro oba druhy právních vztahů je, že pro subjekt právního vztahu, který v řízení vystupuje jako účastník, povinnost představuje splnění hmotněprávních podmínek nároku na dávku SZ, zatímco oprávněném takového účastníka je vznik nároku na dávku a realizace plnění v peněžité nebo věcné formě. Ze strany orgánu sociálního zabezpečení je základní povinností poskytovat dávkové plnění a oprávněním požadovat splnění hmotněprávních podmínek nároku. Co vztahy založené na těchto dvou principech odlišuje, je míra uplatnění sociální solidarity. V případě vztahů sociálního pojištění je právní úprava založena na vyšší míře participace účastníka (pojištěním), zatímco u vztahů založených na principu zabezpečovacím vystupuje do popředí sociální funkce státu.
Vnitřní struktura právních vztahů sociálního zabezpečení je tvořena jeho prvky, kterými jsou
Subjekt obsah objekt
II.2
subjekty právních vztahů sociálního zabezpečení
Subjektem jsou nositelé práv a povinností, které jsou obsahem těchto vztahů.
Subjekty právních vztahů jsou na jedné straně orgány sociálního zabezpečení a na druhé straně fyzické osoby, v některých vztazích vystupují i další subjekty.
Základní úlohou orgánů sociálního zabezpečení je rozhodování o nároku a výši dávek sociálního zabezpečení, poskytování těchto dávek a realizace jejich výplaty.
V rámci své rozhodovací činnosti předepisují orgány sociálního zabezpečení také k úhradě přeplatky na dávkách (při splnění podmínky právní odpovědnosti) a rozhodují o uplatnění sankcí (pokuty, penále).
Orgány sociálního zabezpečení jsou založeny buď na administrativním principu (ČSSZ) nebo na bázi veřejnoprávní instituce (zdravotní pojišťovny). Tyto instituce vyvíjejí činnost při realizaci právních vztahů v oblasti sociálního pojištění, proto bývají nazývány též nositeli pojištění.
Fyzické osoby jsou subjekty, o jejichž právech a povinnostech v těchto vztazích rozhodují orgány sociálního zabezpečení. V předpisech se používají různá označení – občan, osoba, pojištěnec, oprávněný. Z hlediska procesního práva se však jedná o účastníky řízení, i když je předpisy někdy označují jako žadatele, příjemce atd.
Právní předpisy určují speciální povinnosti i některým dalším subjektům, kterými mohou být jak PO, tak FO. Jedná se především o povinnosti oznamovacího nebo ohlašovacího charakteru. Tyto fyzické a právnické osoby tak rovněž vstupují do právních vztahů sociálního zabezpečení jako subjekty těchto vztahů, jako účastníci řízení, o jejichž právech a povinnostech se rozhoduje.
Právní postavení subjektů vztahů SZ je závislé na právní úpravě způsobilosti k právům a povinnostem (právní subjektivity) a způsobilosti k právním úkonům. U orgánů sociálního zabezpečení rozlišujeme právní subjektivitu a způsobilost k právním úkonům, a pravomoc a kompetence.
Způsobilost k právům a povinnostem (právní subjektivita) je schopnost (způsobilost) subjektu být nositelem práv a povinností. Právní subjektivitu není možné v sociálním zabezpečení určit jednou definicí, protože je v různých vztazích SZ různá. Právní úprava vychází v zásadě ze tří základních modelů řešení
1. vymezení vzniku (zániku) způsobilosti k právům a povinnostem prostřednictvím definice samostatnou právní úpravou nezávislou na jiných předpisech.
2. subsidiární definice – právní úprava odkazuje na jinou právní normu
3. postup per analogiam – odkaz není přímý, ale postupuje se podle sepětí a příbuznosti s jinými právními vztahy příslušného systému
Způsobilost k právům a povinnostem (ad a) vzniká v právních vztazích SZ narozením a zaniká smrtí, případně prohlášením za mrtvého (§ 4 odst. 1 zák. 100/1988). V SZ se však rozlišuji osobní rozsah sociálního zabezpečení, který je chápán jako okruh osob, jimž může vzniknout nárok na dávky SZ, resp. jako okruh osob, které se při splnění dalších právních skutečností mohou stát subjekty sociálního zabezpečení. Z toho vyplývá, že i když způsobilost k právům a povinnostem vzniká narozením a zaniká smrtí, přesto v některých organizačně právních systémech je okruh subjektů omezen. Nejširší rozsah mají tyto právní vztahy sociálního zabezpečení – právní vztahy vznikající při poskytování léčebně preventivní péče, právní vztahy vznikající při poskytování služeb a dávek sociální péče a právní vztahy vznikající při poskytování rodičovského příspěvku. Naproti tomu jen na ekonomicky činné obyvatelstvo (případně na jeho rodinné příslušníky), ovšem s jistými výjimkami, jsou omezeny právní vztahy nemocenského pojištění a důchodového pojištění.
Způsobilost občanům k právním úkonům a procesní způsobilost vzniká dovršením 16. roku věku (§ 4 odst. 2 zák. 100/1988). Procesní způsobilost není předpisy sociálního zabezpečení samostatně upravena. Na řízení ve věcech SZ, pokud není stanoveno jinak, se vztahuje zásadně správní řád. Použitím analogie správního řádu můžeme vycházet ze závěru, že procesní způsobilost má občan v tom rozsahu, v jaké má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.
Specifickými rysy se vyznačuje právní úprava způsobilosti k právům a povinnostem osob samostatně výdělečně činných (OSVČ). Hmotně právní podmínky výkonu samostatné výdělečné činnosti jsou upraveny v jiných předpisech, na které předpisy sociálního zabezpečení odkazují (dosažení určitého věku, vzdělání v konkrétním oboru).
V právních vztazích důchodového pojištění a sociální péče je samostatná právní úprava zakotvená v právních předpisech tohoto subsystému. V zásadě se neliší od občanskoprávní úpravy, protože vzniká narozením. Na rozdíl od občanského práva však ve vztazích důchodového pojištění a sociální péče právní subjektivitu nemá nasciturus. V důchodovém pojištění ani v sociální péči neexistuje žádný dávkový nárok, jehož subjektem by nasciturus byl. Právní úprava přechodu nároku je založena na speciální sukcesi, podle níž v případě smrti oprávněného náleží výplata částek nevyplacených do okamžiku smrti subjektům taxativně v právním předpise vyjmenovaným. Pouze pokud je použití této speciální úpravy vyloučeno, použije se princip obecné sukcese – což znamená právní úpravu dědění. Proto, aby se právní postavení nascitura nezhoršilo, použije se analogie.
V právních vztazích veřejného zdravotního pojištění a státní sociální podpory vzniká způsobilost k právům a povinnostem rovněž narozením. Právní předpisy o veřejném zdravotním pojištění směřují k vymezení vzniku účasti na pojištění, nikoli ke vzniku právní subjektivity. Právě v těchto vztazích je vznik způsobilosti narozením jasný a nepochybný, protože celá řada nároků z těchto systémů vzniká bez ohledu na věk a způsobilost k právním úkonům. U veřejného zdravotního pojištění platí tento závěr téměř bez výjimky. Úprava způsobilosti v těchto vztazích se nejvíce podobá úpravě občanskoprávní.
V právních vztazích nemocenského pojištění je situace složitější, právní předpisy řeší způsobilost pouze u osob samostatně výdělečně činných. Na ostatní subjekty se uplatňuje per analogiam úprava zákoníku práce, a to jak pro fyzické osoby jako zaměstnance, tak i na zaměstnavatele.
U zaměstnanců vzniká právní způsobilost zásadně dosažením 15 let věku. Právní předpisy nemocenského pojištění neznají žádný dávkový nárok, který by mohl předcházet vzniku právní subjektivity před tímto věkem. Co se týče přechodu nároku po zaměstnanci, předpisy nemocenského pojištění obsahují zvláštní pravidlo o nástupnictví, které je založeno na taxativním výčtu subjektů. Použití obecné sukcese nepřichází v úvahu, nelze však vyloučit použití principu per analogiam, protože zákoník práce například neřeší vznik způsobilosti u jiných osob (například pozůstalých).
Na vznik způsobilosti k právům a povinnostem fyzické osoby zaměstnavatele se rovněž použije analogicky zákoníku práce, zde však způsobilost k právům a povinnostem vzniká narozením a připouští se sukcese v případě právní události – smrti zaměstnavatele fyzické osoby.
Součástí sociálního pojištění jsou právní vztahy pojistného, které dále dělíme na pojistné na sociální zabezpečení a na pojistné na veřejné zdravotní pojištění.
Pojistné na sociální zabezpečení obsahuje pojistné na nemocenské a důchodové pojištění
(zákon 589/1992) a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
Subjektivita se zde řídí definováním osobního a věcného rozsahu věcné povinnosti.
Osobní rozsah určuje okruh subjektů, na které se vztahuje povinnost z pohledu hmotného práva (poplatník),
Věcný rozsah směřuje k základu, ze kterého se pojistná povinnost stanoví (např. vyměřovací základ).
U fyzických osob jde většinou o subjekty pracovněprávního vztahu (zaměstnanci, zaměstnavatelé) a o OSVČ.
Věcný rozsah je určován výdělečnou aktivitou subjektů (zaměstnanec, OSVČ).
Ve vztazích pojistného vzniká zaměstnanci i zaměstnavateli právní subjektivita stejně jako u vztahů nemocenského pojištění. To platí i o té části pojistného, která představuje pojistné na důchodové pojištění, kde je rovněž vznik pojistné povinnosti spojen s pracovně právní úpravou. Pouze u dobrovolné účasti na důchodovém pojištění vzniká způsobilost k právům a povinnostem stejně jako u vztahů důchodového pojištění – narozením.
U OSVČ vznik způsobilosti je závislý na právní úpravě normou, která umožňuje OSVČ být nositelem práv a povinností (ŽZ).
Zdravotní pojištění – právní subjektivita ve vztazích pojistného vychází z definice osobního a věcného rozsahu. Fyzické osoby – většinou zaměstnanci a zaměstnavatelé a osoby, jejichž účast na zdravotním pojištěním je spojena s podmínkou trvalého pobytu, což znamená, že osobní rozsah je tu o něco širší než u pojistného na sociální zabezpečení. Tomuto širšímu rozsahu odpovídá i rozsah věcný, protože vznik pojistného vztahu tu – na rozdíl od sociálního zabezpečení – není omezen jen na výdělečné aktivity.
Zánik způsobilosti.
Způsobilost zaniká ve většině případů smrtí. Není tomu tak ve všech vztazích. Platí to o vztahy nemocenského pojištění, veřejného zdravotního pojištění, pojistného na sociální zabezpečení, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a státní sociální podpory.
Jiná je úprava u důchodového pojištění a sociální péče (pomoci), kde je úprava speciální, od občanského práva poněkud odlišná. Tak ve vztazích důchodového pojištění a sociální péče (pomoc) zaniká smrtí nebo prohlášením za mrtvého.
Způsobilost k právním úkonům
Je schopnost v právních vztazích sociálního zabezpečení nabývat práv a brát na sebe povinnosti, které jsou obsahem těchto vztahů.
Právní úprava způsobilosti k právním úkonům není jednotná, rozdíly jsou především ve vzniku způsobilosti. I zde platí tři základní modely právní úpravy (vlastní samostatná, subsidiarita, analogie).
Vlastní úpravu obsahují předpisy důchodové pojištění, a to obecnou a speciální. Podle obecné úpravy vzniká způsobilost fyzických osob dosažením zletilosti (dosažením 18 let věku nebo uzavřením manželství před dovršením tohoto věku). Nepoužije se právní úprava v § 8 odst. 1 ObčZ, která vychází z koncepce postupného nabývání způsobilosti k právním úkonům. Speciální právní úprava pak platí v případě uplatnění nároku na plný nebo částečný invalidní důchod. Zde se přihlíží k charakteru dávek, k naplnění podmínek vyžadovaných pro dávkové plnění.
Ve vztazích sociální péče (pomoci) vzniká způsobilost k právním úkonům dovršením 16. roku věku.
Ve vztazích nemocenského pojištění je to podobné jako u právní subjektivity – normy upravující vztahy nemocenského pojištění upravují způsobilost k právním úkonům pouze u OSVČ. Způsobilost k právním úkonům OSVČ vzniká zásadně dosažením věku 16 roků. Musí však být naplněny podmínky, které zvláštní předpisy pro vznik této způsobilosti, případně pro vznik právní subjektivity, vyžadují. Což znamená, že ke vzniku způsobilosti k právním úkonům může dosažením 16 roků věku dojít jen výjimečně.
U subjektů pracovněprávních vztahů se analogicky použije úprava zákoníku práce. Právní úprava účasti na nemocenském pojištění je na pracovněprávní úpravě přímo závislá (trvání zaměstnání). Způsobilost FO-zaměstnance k právním úkonům vzniká ve vztazích nemocenského pojištění zásadně dosažením věku 15 let. U FO zaměstnavatele – dosažením 18 let věku /pozor!, odlišit od důchodového zabezpečení, kde vznikne dosažením zletilosti/.
Právní předpisy upravující vztahy veřejného zdravotního pojištění ustanovení o způsobilosti k právním úkonům neobsahují. V řadě případů se však zabývají výkonem práv a povinností z těchto vztahů vyplývající zákonným zástupcům nezletilých osob a osob zbavených způsobilosti k právním úkonům.
U vztahů pojistného na SZ a na veřejné zdravotní pojištění (VZP) se způsobilost k právním úkonům řídí stejnými pravidly jako u právní subjektivity, tzn. Vymezením osobního a věcného rozsahu pojistné povinnosti. V případě subjektů pracovněprávního vztahu vzniká způsobilost k právním úkonům ve stejný okamžik jako u nemocenského pojištění (zaměstnanec dosažením 15 let, zaměstnavatel dosažením 18 let). U OSVČ vzniká zásadně dosažením zletilosti. U pojistného na VZP se analogicky použije občanskoprávní úprava, tedy vzniká zletilostí.
U státní sociální podpory je způsobilost k právním úkonům upravena samostatně v ZSSP, a to jako procesní způsobilost. S ohledem na odkaz na občanskoprávní úpravu lze dovodit, že vzniká i v těchto vztazích dosažením zletilosti. Zvláštní úprava se týká řízení o dávkách rodičovského příspěvku a porodného. V tomto řízení má právo jednat i nezletilý rodič (starší 16 let. Vzhledem k tomu, že v tomto speciálním případě může nezletilý rodič starší 16 let v řízení o dávce samostatně jednat a dávku přijímat, disponuje fakticky i způsobilostí k právním úkonům.
Způsobilost k protiprávním jednáním nebo opomenutím (deliktní způsobilost, čili povinnost nést právní důsledky svého protiprávního jednání) není v právu SZ upravena a je třeba pro vymezení tohoto pojmu použít per analogiam iuris trestního zákona. Tato otázka má význam například v souvislosti s povinností vrátit přeplatek na dávkách. Způsobilost k protiprávním úkonům má v právu SZ nezávisle na věku či duševní poruše ten, kdo je schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Způsobilost k protiprávním úkonům má i ten, kdo v daném okamžiku uvedené schopnosti neměl, jestliže se však do stavu, v němž není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, uvedl vlastní vinou.
S právní úpravou způsobilosti k právním úkonům souvisí i institut zastoupení. Zákonné zastoupení řeší postavení fyzické osoby, která nedisponuje způsobilostí k právním úkonům (nesplnila podmínky stanovené předpisem, byla způsobilosti zbavena nebo byla její způsobilost omezena). V případě nedostatku věku jsou zákonnými zástupci rodiče, v ostatních opatrovník stanovený soudem.
Právní předpisy SZ většinou vylučují možnost přijetí dávkového plnění zástupcem na základě plné moci. Specifickým institutem je zvláštní příjemce. Jeho základním smyslem je zajistit, aby dávkové plnění bylo použito ve prospěch oprávněného.
II.3
obsah právních vztahů SZ
Obsahem právních vztahů jsou práva a povinnosti subjektů. Obsahem právních vztahů sociálního zabezpečení jsou práva a povinnosti subjektů těchto vztahů. Mají buď materiální nebo procesní charakter, v právu SZ je však obojí velmi úzce svázáno.
Z pohledu hmotného práva je základní povinností fyzické osoby splnění podmínek dávkového nároku. Tomu odpovídá oprávnění orgánu SZ splnění těchto podmínek vyžadovat. Naopak základním oprávněním FO je nárok na dávku a na dávkové plnění při splnění zákonných podmínek, a tomu odpovídá povinnost orgánu SZ plnění poskytnout.
Procesním oprávněním je právo účastníka řízení uplatnit nárok, podat žádost, použít opravný prostředek.
Vzhledem k tomu, že účelem právních vztahů sociálního zabezpečení je poskytování dávek a služeb zabezpečených občanů při společností uznaných životních situacích, je obsahem těchto vztahů především právo občana požadovat dávku či službu SZ a tomu odpovídající povinnost státu (resp. organizace či orgánu, na který stát přenesl své funkce) dávku či službu občanu poskytnout. Kromě této dvojice základních práv a povinností je obsah mnohem širší, občan a i jiné subjekty práva SZ má určité povinnosti, i když pro právo SZ je typické, že rozsah povinností občanů je neúměrný jejich právům, neboť práva občanů jsou v SZ daleko širší a věcně významnější než jejich povinnosti.Obsahem právních vztahů SZ jsou dále vzájemná práva a povinnosti orgánů SZ a zaměstnavatelů a tak dále.
Právo a nárok je v právu SZ pojato poněkud odlišně od občanskoprávní úpravy. V SZ se nárokem rozumí splnění hmotněprávních podmínek, které jsou právními předpisy o sociálním zabezpečení stanoveny pro přiznání dávkového plnění.
Nárok na dávku a nárok na výplatu dávky
Diferenciace je významná u peněžitého plnění. Protože pouze u takových dávek lze hovořit o výplatě. U dávek, kde plnění má věcnou povahu, lze rozlišovat mezi nárokem na dávku a jejím faktickým poskytnutím.
Nárok na dávku tedy znamená splnění hmotněprávních podmínek pro její přiznání. Nárokem na výplatu dávky se rozumí splnění podmínek pro poskytnutí dávkového plnění peněžní povahy. Splnění podmínek nároku na výplatu dávky předpokládá zejména existenci samotného nároku, nárok na výplatu je pak spojen s dalšími podmínkami, z nichž nejčastější je podání žádosti. Důsledky spojené s posouzením otázky nároku na dávku a nároku na výplatu dávky nemusí nastat ve stejném okamžiku (dávky důchodové).
Přestože rozhodnutí, kterým je nárok na dávku přiznán, současně zakládá i nárok na výplatu této dávky, neplatí to vždy.
